Někteří vědci uvádějí želvu tuniskou jako poddruh želvy žlutohnědé, další ji považují za samostatný druh. Během doby rozmnožování samec aktivně vyhledává samice, které pronásleduje a následně jim projevuje dominanci kousáním i narážením krunýřem. Velmi efektivně umí hospodařit s vodou a vláhu zvládne vstřebávat dokonce i kloakou.

V přírodě ji ohrožuje úbytek přirozeného prostředí a vážným rizikem je i nelegální obchod s domácími mazlíčky. V Tunisku jsou upytlačená mláďata běžně k dostání na mnoha tržištích a - často neznalí - turisté je pak pašují domů v zavazadlech. Za to jim hrozí velké postihy. Přírodní populace se ovšem nestíhají dost rychle obnovovat (samice klade jen 1-2 vejce) a počty želv tuniských klesají. Na chov jsou želvy tuniské náročné a mláďata dovezená turisty velmi často brzy umírají.

Pozoruhodné je, že ačkoli želva tuniská žije v Tunisku a Alžírsku (vědecké jméno Testudo graeca nabeulensis odkazuje k severotuniskému městu Nabeul), současné molekulární výzkumy naznačují, že mimo Tuniska a nejzápadnějšího cípu Alžírska obývá tato želva ostrůvkovitě také Sardinii a Sicílii. Tam byla patrně zavlečena Kartáginci nebo Římany v antické době.