„Chovatel našel ráno v jedné z prohlubní expozice dvě vejce. Když chtěl potom místo jako obvykle narosit, ze substrátu se vyhrabalo mládě,“ říká zoolog Michal Podhrázský. „To se může zdát jako náhoda, ovšem pro mladé želvy skalní je to typické chování. Mládě se v písku takto chytře ukrývá před predátory. V úkrytu takto mohlo čekat i pár dnů.“

S ohledem na nekontrolovanou inkubaci mimo odborné zařízení neznají zatím herpetologové pohlaví malé želvy. To je jinak snadné ovlivnit. „V teplotách nad 32 stupňů se vždy líhnou samice, v chladnějším prostředí samci. Pokud líhnutí řídí člověk, obvykle si cíleně produkuje více samic,“ vysvětluje Michal Podhrázský.

Safari park chová želvy skalní už od roku 2000. Dosud nikdy se ale nepovedlo tento ohrožený druh odchovat a udržet do dospělosti. Dosud jediné mládě z roku 2005 uhynulo ve věku tří měsíců. Pokud nejnovější přírůstek přežije, bude to tedy v rámci safari parku vůbec poprvé. Zajímavost umocňuje právě fakt, že k inkubaci a líhnutí došlo velmi přirozeným způsobem přímo v expozici. „Inkubace želv skalních je velice složitá. Některé dokonce vejce ani nezahrabávají a ukrývají je v puklinách skal, kde je nižší riziko predace. V rámci správného vývoje zárodku je nutné střídání teplot a byla zaznamenána i diapauza, tedy pozastavení vývoje zárodku v době nepříznivých podmínek,“ upozorňuje Michal Podhrázský. Také proto je inkubace želv skalních v rámci délky značně variabilní, trvá od čtyř do šesti měsíců.

Želvy skalní se od ostatních suchozemských druhů želv velmi liší. Mají placatý krunýř, který je měkký a pružný. Je to přizpůsobení životu ve skalách, které jsou jim často jediným úkrytem. Právě kvůli měkkému krunýři žijí želvy i zdánlivě velmi strohým životem. „Naprostou většinu dne stráví ukryté v puklině. Pouze na dobu nezbytně nutnou úkryt opustí, rychle se nažerou a zase utíkají zpátky do bezpečí,“ popisuje Michal Podhrázský. Zranitelnosti želvy skalní přizpůsobily i námluvy: zatímco jiné želvy zejména při páření vydávají velmi hlasité sípavé zvuky, samci želv skalních jsou i při kopulaci naprosto tiší, aby eliminovali riziko upoutání pozornosti predátorů.

Pozorní návštěvníci mohou dvě dospělé želvy skalní pozorovat v pavilonu Vodní světy ve speciálně upravené expozici s kamennými „palandami“ simulujícími pukliny a výchozy. Mládě bude zatím růst v ideálních podmínkách zázemí.

Není to poprvé, co se v safari parku povedla inkubace náročného druhu želvy přímo v expozici. Obdobně se líhnou i mláďata kriticky ohrožených želv paprsčitých z Madagaskaru. Také v tomto případě jde o výjimečný jev, potvrzující vysokou technickou úroveň expozic.

Želva skalní (Malacochersus tornieri) má takřka zcela placatý a měkký krunýř. Také proto se jí v angličtině říká palačinková či lívancová želva. Je to přizpůsobení životu ve skalních puklinách, jakmile želva zaleze do štěrbiny a zaklíní se tam, nemá predátor mnoho šancí ji dostat ven a sežrat. V souvislosti s prostředím se u želv skalních vyvinula obdivuhodná mobilita. Ačkoli jiné želvy obvykle při skutálení se končí na zádech a dlouho se otáčí, želvy skalní mohou díky zvláštním kloubům vždy ihned utíkat pryč. Jsou také velmi mrštné a zvládnou šplhat po takřka kolmých skalních stěnách. Doma jsou v travinatých oblastech se skalními výchozy v Keni a Tanzánii. Hrozbou pro druh je obchod se zvířaty a ničení přirozeného prostředí. Savana je často vypalována za účelem vzniku zemědělských ploch. Želvy skalní navíc – což je pro želvy velmi neobvyklé – kladou jen jediné vejce, reprodukce je tedy velice pomalá. Samice ale může snášet i vícekrát v roce.