Vznik a vývoj strunatců

Strunatci tvoří skupinu vysoce organizovaných ústrojenců, kteří se vyznačují přítomností struny hřbetní. Ta je u níže organizovaných skupin zachována po celý život, u složitějších strunatců je vyvinuta pouze v embryonálním stadiu, aby byla v dospělosti nahrazena osifikovanou páteří.
Předkové strunatců žili na počátku prvohor, nebo již ve svrchním prekambriu. První strunatci jsou doloženi ze svrchního kambria, tj. z doby před 512 milióny lety.

Vertebrate – obratlovci

Obratlovci tvoří nejrozsáhlejší a organizačně nejvýše postavenou skupinu strunatců.
Na lebce rozeznáváme mozkovou část (neurocranium) a útrobní část (splanchnocranium). U suchozemských obratlovců srůstá horní polovina čelistního oblouku s bází lebky a jazylkový oblouk tak ztrácí funkci závěsu.

Lebka jako klíč k porozumění druhu

Stejně jako páteř je i lebka (cranium) útvarem charakteristickým jen pro obratlovce.

Paryby

Lebka je celistvá bez švů, spodní čelist je tvořena jen jedním párovým elementem. Lebku tvoří mozkovna a pouzdra smyslových orgánů.
Ekologie – kromě sladkovodního žraloka Carcharis nicaraguensis ze středoamerického jezera Nicaragua a některých rejnoků jsou paryby výhradně mořské.
Kdy se paryby na Zemi objevily poprvé?
Paryby se poprvé objevily ve středním devonu. První větší rozvoj však proběhl až v karbonu a pokračuje do současnosti. Paryby jsou zastoupeny skupinami žraloků, rejnoků a chimér.

Ryby kostnaté

Lebka starobylých skupin ryb, zvláště lalokoploutvých je stavěna poměrně jednoduše. Naproti tomu lebka paprskoploutvých, které se na Zemi objevily později, je velmi komplikovaná rozvojem dermálních kostí. Jejich počet je největší v rámci všech obratlovců.
Ekologie – způsob života ryb ovlivňuje celá řada ekologických faktorů. Jsou to: potrava, množství plynů ve vodě, teplota, proudění chemismu vody a faktory vyplývající z interakcí jednotlivců v biocenózách a populacích. 
Společný předek ryb kostnatých není dosud znám. Musel však existovat již v siluru, neboť od středního devonu jsou už známy ryby paprskoploutvé, lalokoploutvé a dvojdyšné.

Třída Obojživelníci

Lebka je plochá a široká. Prvohorní obojživelníci měli lebku zcela krytou kostmi, u dnešních četné dermální kosti vymizely a očnicová a spánková krajina jsou nekryté. Vcelku je lebka dnešních obojživelníků ve srovnání s rybami jednoduchá.
Ekologie – obojživelníci společně s rybami tvoří skupinu nižších obratlovců, kteří  se vyznačují tím, že jejich zárodky ve vajíčku nemají zvláštní obal a vyvíjejí se vždy ve vodním prostředí.
            
První obojživelníci se objevili na souši ve středním devonu, asi před 350 milióny lety. Přibližně o 100 milionů let později, ve sv. karbonu, bylo osídlení tehdy dosud nerozdělené souše zvané Pangaea, definitivně dokončeno nově vzniklou skupinu plazů.

Třída Plazi

Redukce krycích kostí lebky vedla ke vzniku několika typů spánkových jam a jařmových oblouků. Utváření spánkové krajiny je jedním z nejdůležitějších znaků pro pochopení vývojových vztahů skupin plazů a pro posouzení vzniku savců a ptáků.
Ekologie – ve vývoji plazů došlo oproti obojživelníkům k důležitému zvratu. Jejich zárodky již nejsou vázány na vodu a jsou stejně jako zárodky ptáků a savců ve zvláštních obalech.
Největšího rozkvětu dosáhli plazi během druhohor. Dominantní byli po více než 160 miliónů let. Na přelomu druhohor a třetihor však většina druhů vymírá a v současné době nedosahují dřívějšího rozšíření a významu.

Třída Ptáci

Ptačí lebka je v zásadě plazího typu, ale proti lebce plazích předků je pozměněna zvětšením mozkovny a očnic a redukcí některých kostí. Dvě spánkové jámy již nejsou patrny a spojují  se v očnicích.
Ekologie – ekologické adaptace celé třídy ptáků je ovlivněna dokonalou homoitermií (schopností regulace vnitřní teploty těla) a vysokou pohyblivostí. Ptáci jsou odolní nejen vůči nepříznivým teplotám, ale také vůči nízké vlhkosti vzduchu, protože velmi úsporně hospodaří s vodou. První praptáci jsou známi ze svrchní jury Evropy. První velká adaptivní radiace (rozkvět ptáků a jejich rozrůznění do mnoha skupin) se odehrála v křídě, druhá v paleogénu (starší třetihory) a třetí, která započala v mladších třetihorách, pokračuje dodnes.

Třída Savci

Počet kostí savčí lebky je oproti plazům zmenšen. Spodní čelist je tvořena jedinou párovou kostí. Zbytky primárního čelistního kloubu jsou zachovány jen u nejprimitivnějších vymřelých skupin. Recentní savci mají pouze sekundární čelistní kloub. 
Ekologie – hranice ekologických možností savců výrazně zvyšuje teplokrevnost. 
Nejstarší savci byli nalezeni ve svrchním triasu jižní a východní Afriky, ve východní Asii, ve střední a jihozápadní Evropě, v Severní Americe a v Austrálii.
Problém negativních zásahů člověka do života zvířat a jejich početních stavů se dotýká statisíců zvířat ročně. Ochrana živočichů je proto stále naléhavější a její potřeba úměrně vzrůstá s množstvím zvířat, která nenávratně mizí z povrchu země.

Něco málo o zubech savců

Zuby savců jsou difiodontní. To znamená, že mléčný chrup (dentes decidui) je v dospívání nahrazen chrupem trvalým (dentes permanentes). Naproti tomu zuby nižších obratlovců se obnovují celý život. Polifiodontní chrup je známý například u plazů a paryb (krokodýl, žralok).
Většina zubů doroste do svého konečného tvaru a dále se již jen obrušuje. Jsou to především stoličky a špičáky. Některé řezáky však dorůstají po celý život (řezáky hlodavců nebo specializované sloní kly).
Většina zubů nižších obratlovců (ryb, paryb, obojživelníků a plazů) je tvarově stejná, tedy homodontní. Výjimkou jsou například vysoce specializované jedové zuby hadů.
Naproti tomu chrup savců je tvarově velmi různorodý, tedy heterodontní. Morfologicky rozlišujeme řezáky, špičáky a stoličky. Ale i zde najdeme výjimky. Například druhotně sestejněný chrup ozubených kytovců, nebo zuby pásovců.
Dentes incisivi (řezáky) jsou kuželovité, nebo dlátovité a mají pouze jeden kořen. U přežvýkavců (Ruminantia) v horní čelisti chybí. U recentních chobotnatců je pár řezáků v horní čelisti prodloužen, takže tvoří kly. Hlodavci (Rodentia) a zajícovití (Lagomorpha) mají zvláštní tvar kruhovité výseče u dlátovitých horních i spodních řezáků. U poloopic je ze spodních řezáků vytvořen hřebínek, který slouží rovněž péči o srst.
Dentes canini (špičáky) - nápadné a dlouhé kuželovité zuby s jedním, vzácněji se dvěma hluboko sahajícími kořeny. Maximální délky dosáhly u rodu Smilodon (tzv. šavlozubý tygr). U býložravců jsou většinou bez významu, nebo úplně chybějí. Výrazné špičáky však najdeme např. u hrochů, prasat a některých primátů.
Dentes premolares (zuby třenové) - mají 1 - 2 kořeny a na korunce je již částečně vyvinuta žvýkací plocha. U lichokopytníků se zuby třenové téměř shodují se stoličkami. Naproti tomu u šelem mají většinou funkci trhací a řezací. U masožravých šelem jsou třenové zuby a stoličky ostré, naopak u všežravých, nebo rostlinožravých šelem je korunka široká, s četnými hrbolky (medvědi, pandy).
Dentes molares (stoličky) - jsou velké, mohutné a na korunce silně diferencované. Mají zpravidla více kořenů. Jsou stálé, tj. nemají předchůdce v mléčném chrupu. U hrabošů jsou bez kořenů a mají neomezený růst. Základní typy stoliček jsou bunodontní (všežravci, primáti), lofodontní (sloni), seledontní (přežvýkavci), sekodontní (hmyzožravci, šelmy aj.), hypsodontní (kůň, ovce, zajíc, aj.).