Kostra jako součást pohybového systému v případě páteře a končetin, nebo jako ochrana veledůležitého a velmi křehkého mozku či oka v případě lebky, se v různých podobách vyskytuje u všech obratlovců. Jedná se, především v případě zubů, o nejtvrdší tkáně lidského těla, které ve vhodném prostředí zůstávají zachovány často i  po miliony let. Mají tak obrovskou vypovídací hodnotu. Dávno před vynálezem písma, děrovacích štítků či digitálního zápisu nám kost sama je schopna sdělit obrovské množství nesmírně cenných informací, které nám otevírají prastaré příběhy ze života na zemi. Z kosti vyčteme nejen druh zvířete, ale také stáří a pohlaví. Často se dozvídáme, jaká choroba určitého jedince trápila, jaké dědičné vady jej provázely či jaká zranění utrpěl. Zda se zranění zhojila, zůstaly následky, nebo jim dokonce podlehl. Nálezy na kostech patřících lidem dávno zaniklých civilizací mohou být i dokladem vyspělosti lékařských technik a tedy kultury vůbec.

Kost a rovněž i zubovina je však od pradávna také nesmírně užitečný a často vyhledávaný materiál, jehož hodnota se podle místa a času v průběhu historie velmi měnila. První jehly na šití kožených oděvů pravěkých lidí se vyráběly z rybích kostí. Z kostí se dělaly knoflíky, nože, hřebeny, spony a další ozdoby a nástroje. Kost se později využívala především pro šperkařské účely. Vždy se cenily zuby hrochů, mrožů, slonovina, nebo i kly z dávno vyhubených mamutů. Kost a slonovina se využívaly na intarzie při výrobě drahého nábytku. Sloní populace dodnes ničí touha po sošce či kulečníkové kouli ze slonoviny. Kost však není třeba nijak upravovat a vyrábět z ní umělecké předměty. Kost sama má svou výtvarnou hodnotu, která zvyšuje její hodnotu dokladovou. V uměleckých ateliérech najdete mnohem častěji lebku než vypelichanou a ve své podstatě nepřirozenou vycpaninu.

Nicméně touha mít na poličce kost, či lebku by neměla být nikdy důvodem k usmrcení zvířete, nebo dokonce ohrožení populace v přírodě. A je tedy správně, když se mezinárodní společenství dokázalo shodnout na omezení obchodu ohroženými druhy prostřednictvím tzv. Washingtonské konvence neboli CITES. Je však také správné, při dodržení platné legislativy, kostry zvířat přirozeně uhynulých v přírodě, či v péči člověka uchovat jako cenný dokladový materiál pro budoucí generace prostřednictvím muzejních či galerijních sbírek.

Jednu takovou bychom vám rádi představili.