Jsou zde zastoupeni nejrůznější kopytníci z celého světa. Velmi atraktivní je lebka indického nosorožce, kterému ze spodní čelisti, na rozdíl od afrických nosorožců trčí dva silné řezáky tvořící jakési malé kly. Zajímavá je lebka jen několik měsíců starého  mláděte indického slona a srovnání mezi lebkami tapíra indického a tapíra jihoamerického. Podobně můžete porovnat i rozdíly mezi lebkami prasatovitých. Vynikají mimořádně vyvinuté „zbraně“ u prasete savanového pocházejícího z mosambického parku Ngorongoza. Mezi jinými paroháči na protější stěně visí pod sebou lebky soba a losa, jejichž názvy si lidé často pletou.  Přitom lopatovité parohy losa, největšího z jelenovitých, jsou nezaměnitelné.

Nad nimi umístěný sob, to je to zvíře, které Santa Klausovi tahá saně,  má na hlavě parohy, které mnohem více připomínají nepěstěné křoví. Vlevo můžete porovnat lopatovité parohy evropského daňka a po celé délce zesílené parohy vzácného daňka mezopotámského.

Tady je třeba zmínit rozdíl mezi parohem a rohem. Paroh je produkt kosti. Zvířata je pravidelně shazují a z pučnice na hlavě vyrůstají pak každoročně parohy nové. Lodyha parohu bývá různého tvaru a  většinou z ní vyrůstá větší počet výsad. Naproti tomu roh je kožní derivát, který dorůstá celý život a přes nejrozmanitější tvary se nikdy nerozvětvuje. Jedinou výjimkou a velkou zvláštností je vidloroh americký,  jehož lebku můžete vidět na stěně vlevo. Nejen, že rohy u něj tvoří vidlici, známou  jinak pouze u zvířat parohatých, ale občas  shazuje i rohovitý obal rohu, který pak nahrazuje rohovinou novou.

Vedle lebky vidloroha stojí za zmínku lebka ovce jákobovy, velmi starého plemene, u kterého mají berani na hlavě tři i čtyři rohy.   Na pravé stěně je zajímavá lebka sajgy tatarské. Zkrácené nosní kosti uvolňují prostor pro uchycení malého chobotu, který u sajg slouží k filtraci prachu a při silných mrazech také k předehřívání vdechovaného vzduchu.