Rostem jako z vody, nora už nám je na hraní a dovádění dávno malá a teď to vypadá, že už nám nestačí ani prostor nad doupětem. Navíc, mamka už je klidnější a tolik se o nás nebojí. Proto se jednoho dne naše lidské tety a strejdové rozhodli, že nám otevřou dveře do nového domova.

Tím myslím, že nám konečně dali svolení chodit do expozice, do které mohou nakukovat návštěvníci. Celou zimu tu prý bydlela dikobrazí rodinka. Tu ale lidské tety přesunuly k sobě do zázemí, a jakmile se oteplí, pošupajdí do venkovního výběhu. A tak je tahle bývalá dikobrazí expozice teď naše království.

Jenže zatím se nám v ní přes den moc nelíbí a blbneme tam spíš jen přes noc. Jen co se za sklem mihne lidská postava, prcháme vyděšeně za mámou a tátou k noře, kde na nás nikdo nevidí. Já vím, že jsem psala, že jsme jako sedm statečných, ale tohle je pro nás tak velká novinka, že nám to chvilku potrvá, než si zvykneme. Dejte nám prosím, ještě chvilku času a mějte s námi trpělivost. Až si zvykneme, budeme tam pro vás skotačit každý den.

A jestli už se opravdu těšíte, až nás uvidíte, máme pro vás malou upoutávku - video, jak se s bráchama, ségrama a rodičema dělíme o večeři.