Asi dva týdny potom, co jsme přišli na svět, se nám někdo začal dobývat do doupěte. Ten den jsme si v klidu odpočívali na slámě, co jiného v té noře taky dělat, když se najednou otevřel strop našeho domku. A v něm nějaká hlava. Vlastně ne jedna hlava, ale hned několik. Vůbec jsme nevěděli, co to může být za zvířata a hlavně jsme se děsně lekli. Co po nás chtějí, proč na nás šahají a kde je vlastně vůbec máma?

No, jak jsme malí, tak jsme hloupí. Nebyla to žádná zvířata, ale lidi. Ošetřovatelé a veterinář. A protože jsem se rozhodla psát tenhle deník, nespustila jsem z lidí po celou dobu oči. Teda spíš uši. Chtěla jsem slyšet všechno, co si o nás povídají a zjistit tak, co se s námi bude dít.

Nakonec se s námi zas tolik nedělo. Lidské tety a strejdové si jen chtěli ověřit, jestli jsme v pořádku, kolik nás je holek a kluků a kolik vážíme. Taky nás odčervili. Když jsme to slovo slyšeli poprvé, báli jsme se, co to znamená a jestli z nás opravdu hodlají tahat červíky. Brrr ... Naštěstí jsme dostali jen takovou kašičku, abychom se zbavili škrkavek, které jsme mohli podědit po mámě.

Škrkavky. Dozvěděli jsme se, že jsou to červi, kteří parazitují ve střevech psů a vypadají jako dlouhé zatočené špagety. Když je mají dospělí psi, nemusí to být takový průšvih, ale kdybychom je měli my štěňata, byli bychom slabí a nemocní, a mohli bychom i umřít. A protože škrkavky nemají rády tu kašičku od pana doktora, vyhýbají se psím bříškům, ve kterých kaše je, velikým obloukem. Takže jsme nakonec léčivou kaši dobrovolně spolkli, i když nám teda vůbec nechutnala.

Co nám ale chutná nejvíc, je mlíčko. Až se nám z toho vrtěj ocásky ...