V tom všem mumraji, co se kolem nás dělo, jsem vám úplně zapomněla říct, že za námi těsně před Štědrým dnem začal chodit do nory náš táta. Lidi mu tu říkají Jezevčík. Chápu, proč mámě dali jméno Princezna Fiona. Protože je opravdu krásná a s přehledem by mohla princeznou být. Ale náš táta teda jako jezevčík opravdu nevypadá. Věřte mi. Pořád ale ještě dopadl lépe než jeho brácha – tomu si naše lidské tety zvykly říkat Dědek.

Táta je pro nás nepostradatelný, zatím hlavně při hrách a mazlení. V přírodě je to stejné, tátové jsou vždycky k ruce a s ostatními členy smečky pomáhají s naší výchovou a obstaráváním jídla. V našem případě je dalším členem smečky strejda Dědek.

Strejda teď hlídá u vchodu do nory, kterým mizí a zase přichází máma s tátou. V noci je vchod stejně tmavý jako ostatní stěny, ale ve dne se k nám tudy dere světlo, až musíme mhouřit oči. Zvědavostí to kolikrát nemůžeme vydržet a chceme jít za našima, jenže to není tak jednoduché. Chodba z nory není rovná jako pelíšek, ale úplně nakloněná, takže když se po ní vydáme, brzy se zas skutálíme zpátky do slámy. Holt tlapky musíme ještě chvíli posilovat.