První z nás se narodil už ve tři hodiny ráno. Mamka musela mít velkou radost, že jsme ji vyrušili takhle brzy. Ještě šťastnější asi byla, když ten poslední z nás vylezl až v poledne. Když nám o tom všem vyprávěla, trochu jsme se styděli, že jsme ji trápili tak dlouho. Prý to ale nebylo trápení, prý byla nadšená, že už je konečně s námi a vidí, jak jsme krásní a roztomilí. Trochu se ale i bála, stala se mámou úplně poprvé.

A jak jsme se pak dozvěděli, nebála se sama. I naše lidské tety a strejdové o nás měli strach. Nevěděli totiž, jak to s náma dopadne. V zoo i v přírodě bývá někdy docela složité, abychom se v pořádku dožili dospělého věku. O to hůř, když nás mámy přivádějí na svět vůbec poprvé a nemají s tím moc zkušeností. To jsou pak strachy celé bez sebe a při sebemenším vyrušení nás neobratně přenášejí z místa na místo a můžou nám tak nechtěně ublížit.

To ale nebyl náš případ, my byli hned od začátku rozhodnutí se o život poprat. Proto nám přeci říkají sedm statečných, ne? Navíc naši rodinku umístili do zázemí v zoo, kam za námi můžou jenom ti, co nás ošetřují. A tak máme stoprocentní klid. Zatím ...