Narodili jsme se 14. prosince a tím to všechno začalo. Vlastně ne. Všechno začalo ještě mnohem dřív, když se mamka v zoo seznámila s naším taťkou a společně s jeho bráchou vytvořili malou smečku. Všichni tři dospěláci přicestovali do Dvora z jiných zoologických zahrad ze zahraničí, a jak nám vyprávěla mamka, s tátou si hned po prvním setkání padli do oka. A nejspíš jim to pěkně klapalo, jinak by tady ta naše sedmička teď přeci vůbec nebyla.

Maminka Princezna Fiona nás nosila v bříšku přes dva měsíce. Táta i strejda o ni během té doby hezky pečovali a ochraňovali ji. Ještě aby ne, nosit v břiše devět štěňat musí být opravdová dřina.

Když se potvrdilo, že je mamka březí, naše lidské tety a strejdové nám připravili takové podzemní doupě. My se totiž vždycky rodíme v norách. Kdyby mamka byla v Africe, našla by si nějakou starou opuštěnou noru po prasatech nebo hrabáčích. Tu by si přivlastnila, upravila a na chvíli z ní udělala náš domov. A nikoho jiného ze smečky by do ní nepustila, nejspíš proto, aby nám tam nikdo neudělal nepořádek.

Jenže představte si, když bylo naše doupě připraveno, tak se do něj nastěhovali táta se strejdou. Máma prý zůstala pěkně koukat. Možná jen chtěli zjistit, jestli je opravdu bezpečné ... Ale jak říkala mamka, byli spíš už z té péče o ni tak unaveni, že si chtěli chvíli v klidu a nerušeně pospat.

Těsně před tím, než jsme se my, štěňata, rozhodla přijít na svět, chlapi naštěstí noru opustili a ještě vyhřátou ji přenechali mámě.  Ta neváhala, ihned ji obsadila a už se z ní radši nehnula ani na krok. A pak přišel ten den, ten nejlepší den, středa 14. prosince 2016.